Promítání 28.11.

Začátek: 18:00

Téma:

Extrémní francouzská kinematografie

Gaspar Noe, Bruno Dumont, François Ozon, Catherine Breillat, Leos Carax....

Náročný pohled na současnost.

Jan Trnka

Enter the Void

Holy motors

L' Humanite

Promítání 21.11.

Začátek: 18:00

Téma:

La Cómedie humaine

Pod vznešeným názvem La Cómedie humaine, který jsem pro toto téma zvolil, se skrývá zemitý žánr československé filmové tvorby šedesátých let. Na svět jej přivedla autorská trojice Passer, Forman, Papoušek, jejíž filmy z tohoto období zachycují životy obyčejných lidí z nižších vrstev v jejich směšnosti, trapnosti a tragičnosti. Zásadním prvkem, dodávajícím filmům tohoto žánru nezaměnitelný charakter, je obsazení neherců (tj. lidí bez herecké zkušenosti) do hlavních rolí. Právě z obsazení bezprostředních, výrazně osobitých „herců“ jako byl Josef Šebánek, Jan Vostrčil nebo Josef Kolb pramení síla tohoto žánru. Tématem filmů jsou zpravidla nesnáze v rodinných nebo milostných vztazích.

Tvorba Ivana Passera, Miloše Formana a Jaroslava Papouška byla v tomto období nerozlučně svázána, a je třeba o nich mluvit ve vzájemných souvislostech. První lidskou komedií byl Černý Petr (1963) v režii Miloše Formana, který byl natočen podle novely Jaroslava Papouška. Černý Petr získal hlavní cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Locarnu, a stal se díky tomu modelem, na který mělo smysl navazovat. Rok 1965 dal vzniknout filmům Intimní osvětlení a Lásky jedné plavovlásky. Intimní osvětlení vzniklo jako spolupráce Papouška a Passera bez Formanovy účasti. Lásky jedné plavovlásky byl první film, na kterém se podílela celá trojice – Passer a Papoušek jako scénáristé, Forman jako režisér.

 Vrcholem žánru se stal film Hoří, má panenko z roku 1967, a to nejen kvůli svým uměleckým kvalitám, ale i kvůli dramatickému příběhu svého vzniku. Film sponzoroval slavný italský producent Carlo Ponti na tehdejší poměry astronomickou částkou 80 000 dolarů, která umožnila Formanovi natáčet na kvalitní barevný film. Hoří, má panenko zachycuje vesnický ples dobrovolných hasičů ve všech jeho tragikomických odstínech: rozkradená tombola, chlípnost starých hasičů i zpackané hašení požáru. Film se nelíbil ani vládnoucí garnituře, která v něm viděla ponižování obyčejných lidí, ani Carlu Pontimu, který požadoval po Formanovi vrácení investice. Navzdory okolnostem byl však poslední Formanův český film nominován na Oscara.

Po Formanově a Passerově emigraci do USA se stal jediným zástupcem žánru Jaroslav Papoušek, který dal coby scénárista i režisér vzniknout trilogii o rodině Homolkových. Bylo by velkou chybou chápat Homolkovi jako komunistickou ódu na buranské češství, protože minimálně Ecce homo Homolka (1969) bezešvě navazuje na odkaz žánrových předchůdců. Úvodní scéna Ecce homo Homolka, která zachycuje rodiny prchající z lesa před voláním o pomoc, patří mezi to nejzajímavější, co československá kinematografie nabízí.

Na závěr nelze opomenout roli kameramana Miroslava Ondříčka, který před emigrací natočil filmy Intimní osvětlení, Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko.

Součástí promítání bude i dříve nikdy neviděný krátký film Da capo al fine (1970), který nabízí fascinující pohled do brněnské amatérské tvorby ztracené v hlubinách historie.

Petr Suchánek

Intimní osvětlení

Hoří, má panenko

Ecce homo Homolka

Pro všechny, kterým uteklo promítání 13.11. je tu analýza promítaného filmu - vynikající Rodinné oslavy Thomase Vinterberga. Film natočený podle pravidel manifestu Dogma 95 přivádí diváka do temných zákoutí historie jedné rodiny.

  Rodinná oslava (1998)

Promítání 13.11.

Začátek: 18:00

Téma:

Dánský film 90. let

Dánsko - země, jež má o polovinu méně obyvatel než Česká republika, ale na vývoji světové kinematografie se podílela o něco významněji. Zvláště ve 20. letech, ale i během dalších dekád, Dánsko zastává alternativní postoj vůči Hollywoodem udávanému proudu. V 90. letech na sebe upoutalo světovou pozornost hnutím Dogma 95, jehož hlavním propagátorem byl a je Lars von Trier, ale v duchu této skupiny tvořili i další umělci - Thomas Vinterberg a Søren Kragh-Jacobsen.

Pusher

Filmová prvotina Nicolase W. Refna, kterého budete pravděpodobně znát hlavně jako tvůrce filmu Drive (2011). Tak jako ve většině svých filmů, se i v tomto věnuje podsvětí, konkrétně kodaňskému - prostituce, násilí a především drogy. Svérázný dealer Frank se vlivem náhod dostává z výsluní své profese a sám ochutnává úděl stíhaného a výhružkami pronásledovaného muže. Ve chvíli, kdy mu za patami stojí srbská mafie, začíná boj o holý život.

Rodinná oslava

Snímek natočený podle stanov hnutí Dogma. Zve nás na "obyčejnou" rodinnou oslavu zámožného muže. Tradiční rodinné spory se jednotliví členové snaží před hosty zatajit, ale co všechno může být odhaleno z rodinné Pandořiny skříňky, když se jeden ze synů nedrží scénáře?

Mifune

Opět Dogma, ale v mnohem smířlivější a stravitelnější podobě. Po svatební noci je novopečený manžel nucen své partnerce sdělit, že k ní nebyl až tak upřímný - zemřel mu otec, jehož existenci zatajoval. Musí odjet na venkov a postarat se o patřičné náležitosti. Nejedná se ovšem jen o pohřeb, ale i o péči o postiženého bratra. Sežene pomocnici, ta má ale svých problémů dost - pracovala jako prostitutka a utíká z Kodaně před úchylem, který ji pronásleduje, a tak tato smutná sestava bojuje s nástrahami života v malebném zákoutí dánské divočiny.

Eva

Výběr filmu na promítání 6.11.

Začátek 18:00

Téma:

Jasudžiró Ozu

Filmy Jasudžira Ozua zkoumají základní životní zápasy, kterým všichni čelíme: cykly zrození a smrti, přerod z dětství do dospělosti a napětí mezi tradicí a moderností. V jejich názvech jsou zdůrazněny změny ročních období, pozadí pro vyvíjející se proměny lidské zkušenosti. Z celkového pohledu je Ozuovo dílo jednou z nejhlubších vizí rodinného života v dějinách filmu.

Narodil jsem se, ale… (1932)

Tato dojemná komedie/drama byla v Japonsku velkým úspěchem jak finančním tak z pohledu kritiky. Jedno z nejpěknějších děl kinematografie o dětech začíná jako hýřivá Keatonovská komedie, ale rychle potemní při vykreslení klasické konfrontace mezi nevinností dětství a pokrytectvím dospělých. (CSFD)

Příběh z Tokia (1953)

Ozuův nejznámější film. Smutný, jednoduchý příběh generačního konfliktu, kde se návštěva jednoho postaršího páru svých zaneprázdněných, sebestředných potomků v Tokiu setkává s lhostejností. Tato nevděčnost slouží jen k odhalení nestálých emocionálních rozdílů. (CSFD)

Pozdní jaro (1949)

se stalo prvním a nejhezčím vyprávěním příběhu, který Ozu v mnoha variacích pořád přepracovával. Mladá žena (Secuko Hara), která bydlí se svým ovdovělým otcem (Čišu Rju), neuvažuje o svatbě, protože upřednostňuje stav pohodlné závislosti před odpovědností při výchově dětí a povinnostmi v domácnosti. Otec v obavě, že ona prožije samotný a prázdný život, ji, aby ji dal svobodu, vede k domněnce, že má v úmyslu se znova oženit. (CSFD)

Všechny texty, které jsem tady zveřejnil, jsou ze stránky http://kinoasie.webz.cz/?zem=inx&druh=tv&id=2